Peter Bednár je architekt věnující se zejména urbanismu. Během několika let získával zkušenosti z různorodých částí světa, kde postupně pracoval. Aktuálně bydlí na pražském Smíchově v bytě, který by, jak sám říká, podle dnešních kritérií nevyhovoval k bydlení, protože má okna na sever. Přesto je byt světlý a bydlí se mu v něm dobře. Veselý rozhovor o různých přístupech k architektuře, českých ulicích, Ikee nebo o tom, za jak dlouho lze sestavit lustr.
Studoval jsi architekturu, proč v zahraničí a ne v České republice?
Mně se to stalo nějak náhodně. Původně jsem jel studovat na rok do Ameriky na střední školu, kde jsem se pak zkusmo přihlásil na Univerzitu na architektonický obor a vzali mě tam. Zůstal jsem tam pak tedy studovat.
A jakou střední školu jsi tam studoval?
Byla to klasická americká střední škola, kde si můžeš vybrat i přípravu na univerzitu různého zaměření. Vtipné bylo, že příprava na architekturu byla v části kampusu společně s přípravou na elektrikáře a dalšími manuálními činnostmi, kam většinou strkají ty nejhorší studenty. A navíc to bylo v té části města, kde je poměrně nebezpečný chodit pěšky, protože tam fungujou pouliční gangy.
Aha a kde jsi studoval?
V Arkansasu, ve Fayettevillu.
Ale vtipný taky bylo, že jsem skončil v rodině z rurální oblasti, která byla silně nábožensky založená, tedy žádný New York nebo Florida. Je to takový program, kde si hostovské rodiny vybírají studenty, co u nich budou bydlet, a ty rodiny jsou často právě z těchto nábožensky zaměřených oblastí.
No a jaký to bylo?
Se mnou tam bydlela ještě jedna Němka. Přijeli jsme v sobotu večer a ráno ťukání na dveře: „My jdeme!“ „ Aha a kam?“ „ No do kostela jdeme.“ „Tak ahoj.“ „Ne ahoj, jdeme všichni.“
Tak jsme museli absolvovat představení na pódiu v kostele, že jsme tedy z té Evropy a tady se připojíme k nim do sboru. S Němkou jsme trochu zpanikařili, že jim budeme muset vysvětlit, že nejsme zrovna moc nábožensky založení, což je v téhle části Arkansasu asi jedno z nejhorších provinění vůbec. Ale nakonec jsme to nějak vyhádali a chodit jsme tam nemuseli.
Ty jsi chtěl být vždycky architektem?
Já jsem se rozhodnul už jako dítě a nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych dělal něco jinýho.
Hodně jsi cestoval a pracoval jako architekt. Kde ti přístup k tvorbě přišel nejzajímavější?
Všude to bylo jiný, co jsem se na jednom místě naučil, tak bylo výrazně jiný, než na místě druhém.
V Arkansasu jsem pracoval v takovém výzkumném ústavu, součásti univerzity, kde jsme dělali projekty na upravení infrastruktury, která je celkově dost pohlcená autodopravou. Fungovalo to jako neziskovka a nestavělo se, jen se vymýšlely modely.
V Holandsku jsem pracoval v nejvíc klasický urbanistický kanceláři, kde se stavěly obří modely, chodilo se komunikovat se sousedstvím a my jim vyprávěli, co budeme stavět. Tam to asi fungovalo, jak to fungovat má, ale zas mi přišlo, že tam trochu chybí experimentální design. I když možná to byla strategie, jak v době krize, bylo to roku 2008, mít stále zakázky.
To byl kontrast mezi Amerikou a Holandskem, kde ty nejvíc skromný projekty, který by šly v Americe možná postavit, byly v Holandsku běžný standard, u kterého se začíná a všechno ostatní je nějaký bonus navíc.
A nakonec v Číně.
V jakém městě?
V Šanghaji.
Tam naopak developeři chtějí odvážnější stavby než architekti. I když tam se dost divně pracuje, každýho člověka z Evropy berou automaticky jako experta. Hodně divnejch staveb je pak postavených právě díky tomu, že je navrhoval nějaký pětadvacetiletý architekt ze západu. Často se tam řešily podivnosti, že třeba nějakej klient chtěl obří projekt nákupáku. My jsme to navrhli a šli jsme to prezentovat klientovi. Co jsme nevěděli, že tam seděl nějaký jeho poradce na Feng-šue. Klient měl černý brejle, prošívaný sako se zlatým drakem. Ten poradce řekl, že budova je hezká, ale stojí v cestě mezi horou a jezerem, kde každé jaro létá drak. Proto potřebuje nějakou díru, kudy by tou budovou proletěl. Nejdřív jsem si myslel, že to byl nějaký vtip, zkoušej cizince, co všechno vydrží, ale mysleli to vážně.
Postavili jste opravdu barák s dírou?
Jojo, a taky byl ten projekt moc hranatej, tak jsme ho museli zaoblit, aby se drak nezranil.
Nebo je zajímavý, že když staví dům, tak nechtějí okna na východ a na západ, ale všechna musejí být na jih.
Nakonec ses vrátil do Prahy a usadil se tady, proč?
Po roce jsem z Číny musel pryč, protože tam je fakt vražedný pracovní tempo. Pracuje se o víkendech, když je nějakej svátek, tak to znamená, že ti pak další sobotu seberou. Většina lidí, co tam jedou pracovat, tam vydrží tak šest měsíců až rok. Chtěl jsem ještě někam dál, ale vrátil jsem se do Prahy a řekl si, že se mi tu líbí a chtěl bych tady zůstat. Začal jsem pracovat pro Jakuba Ciglera a to mi tak vyhovuje, že teď neplánuju nikam odjet. Je to asi i tím, že za tu dobu, co jsem byl pryč, se Praha hodně změnila k lepšímu. Otevřela se náplavka a hodně věcí, co jsem si už dřív říkal, že by bylo fajn.
A co ti třeba naopak v Praze přijde jako největší problém?
Asi ta nejistota, že když se něco začne projektovat a stavět, tak že se to po dalších volbách může celé změnit. Postavit celej projekt se nedá v rámci jednoho volebního období stihnout, průměrná doba stavby je pět až deset let. A všechny administrativní části stavění jsou tak strašně nepřehledný, že já tomu vlastně stále nerozumím.
Teď se řešily v Praze vlastní stavební předpisy.
A vyřešilo se to?
Zatím bohužel ne a vypadá to, že v Praze se dál bude stavět stejně jako kdekoliv jinde. Což, když je tu metro a jiná hustota zástavby, nedává smysl a Praha by měla mít možnost se sama rozhodovat, co postavit. To, že se tu nestaví nic moc nového a odvážného, je tím, že se musí dodržovat stavební normy, které to neumožňujou.
A co si třeba myslíš o satelitech, kde vždycky vykácí všechny stromy a ohraničí jen čtvercové stavební pozemky bez ničeho?
To je takový hezký pravidlo v Americe, že pojmenujou ulice po těch stromech, co vykáceli (smích).
Tak i v Americe…
Tam je to výrazně horší, v Čechách je to samozřejmě problém, ale ne tak velkej, v satelitech nebydlí dvě třetiny města.
Jakej je tvůj oblíbenej architektonickej počin, ve světě i u nás?
Jsem ve fázi, kdy mě až tak nezajímá kvalita samotnejch budov, ale celkového městského prostředí. Kdy nepotřebuješ nějaké výrazně zajímavé budovy, ale spíš dobře řešené ulice a celkový charakter.
Tedy spíš hezky urbanisticky vyladěná města? Kde třeba?
Kodaň, určitě i hodně měst v Holandsku. Nebo v Americe je naprosto skvělej Portland. Jedno z mála měst, protože začali někdy už v sedmdesátých letech plánovat, město zahušťovali. Zajímavost taky je, že mají český tramvaje, Škodovku, ty co jsou tu kritizovaný, že se v nich špatně sedí. Jen jsou zelený.
Říkáš, že Praha se urbanisticky zlepšuje, co si myslíš o Brnu?
Brno je skvělý. Pro lidi je většinou neviditelný, že celý centrum města je vlastně jedna propojená pěší zóna. Auta tam sice mohou jezdit a jezdí tam i tramvaje, ale všechno je v jedné úrovni, musí se spolu chodci i auta vyhýbat, což si myslím, že velice pomáhá městu.
Lidi často nadávají na tyhle úpravy města, že je to jen estetická záležitost, a na cyklostezky, ale když jsou dobře urbanisticky vymyšlené ulice, tak je to skvělá ekonomická investice. Ulice pak přitahujou lidi, aby si tam otevírali nové podniky a obchody, aby tam lidi zůstávali déle, chodili nakupovat. Je to skvělá ekonomická stimulace. Třeba v New Yorku teď proběhly úpravy, hodně ulic se upravilo, křižovatky se přeměnily na náměstí, přidaly se cyklopruhy. Teď už jsou analýzy, který zhodnocujou, jakej efekt to přineslo. Ulice, co jsou změněný, maj v průměru o čtyřicet procent vyšší ekonomickou aktivitu než ty ostatní.
Vždycky, když se má něco změnit, tak se lidem sdělí pouze ta omezení, co to přinese. Například, že bude méně parkovacích míst. Ale už se jim neřeknou ty klady, které by určitě lidé ocenili.
Že se jim tam třeba bude lépe bydlet…
Přesně tak.
A co Anděl, když tady bydlíš?
Ten trpí tím, že tu za den projde dvě stě tisíc lidí. Ale jinak například ta křižovatka, to je příkladné řešení, funguje výborně, je jednoúrovňová a bez semaforů, auta musí zpomalit, lidi se vyhnout i s tramvajema…
Kterého ze svých projektů si nejvíc vážíš, nebo je nějakým způsobem pro tebe důležitý?
Jedu teď v sobotu prezentovat jeden svůj projekt do Portlandu.
Ty jsi tam bydlel, nebo proč tě to tak láká?
Ne, já jsem se tam přihlásil do jedné soutěže a vybrali mě, tak tam jedu prezentovat.
Hodně jsi cestoval, mohl bys nějak porovnat různé přístupy k bydlení v jednotlivých zemích?
Já jsem v každé té zemi bydlel přibližně rok, rok a čtvrt, tak mám docela průřez bydlením.
To si právě taky myslím. A bydlel si v podnájmech, kde to bylo zařízený?
Zařízený to bylo jen v Číně, tam bylo všechno z mramoru. Každej z Evropy, kdo tam přijede, je automaticky v nejvyšší platový kategorii, bydlí v centru v obrovskym věžáku, dole s vrátným.
Ale chvíli jsem bydlel v Arkansasu na farmě, to byla úplně poslední farma v rámci města, vlastnil ji asi devadesátiletej člověk, skoro slepej, kterej ale ještě furt řídil takovej ten traktor bez stříšky a tim traktorem nás všechny jezdil zkontrolovat. Mě si pamatoval podle toho, že já vůbec nejsem z Arkansasu. Párkrát se stalo, že mu utekly krávy, které jsme mu pomáhali nahánět a tak.
V Holandsku jsem bydlel v typický cihlový řadovce, což jsem si myslel, že je super. Ale byla patrová, měl jsem co patro, to pokoj s takovýma mini schůdkama.
Máš tu dvě kola, jezdíš po Praze na kole?
Tak jedno je rozbitý (smích), ale jo, jezdím. Protože jedno z témat, kterému se věnuju, je cyklodoprava, tak jsem si řekl, že bych to měl zkusit sám. Ze začátku jsem se asi první tejden dost bál a jezdil výhradně po chodníku, ale teď už to je dobrý.
Bohužel dost cyklostezek po Praze je navrženo špatně, vedou buď jen do přírody, nebo i nikam. Pak lidé řeknou, na co další cyklostezky, když po nich stejně nikdo nejezdí.
Cyklostezky by měly být navržené a bezpečné tak, abysme po nich pustili samotné děti do školy.
Věnuješ se taky designu interiéru?
Jen okrajově, ono to chce se vždycky seznámit detailně s vlastníkem i jeho rodinou, což mě tak úplně nebaví.
Kde pořizuješ věci do bytu, co třeba tohle houpací křeslo, na kterém sedím?
To je replika od Vitry, protože původně to je navrženo od Eamesů v padesátých letech, ale když zemřeli, tak ten produkt koupila Vitra. Tedy to, co oni vyráběli jako vlastně masově vyráběnej produkt – předchůdce Ikey, tak Vitra začala prezentovat jako neuvěřitelně drahej design.
Vypadá to, že si potrpíš na designový kousky…
Hodně věcí už mám dlouho, skladoval jsem je u rodičů a teď už je konečně mám kam dát, protože mám svůj byt. Ale samozřejmě taky mám věci z Ikey, třeba tuhle sedačku, krávu nebo knihovnu.
Myslím, že je hrozný štěstí, že se Ikea věnuje modernímu severskýmu designu a neprodává třeba falešný masivní dřevěný almary nebo tak. Tím pádem to určitým způsobem kultivuje vkus lidí, kteří tam nakupujou.
A co ta knihovna, neprohýbá se ti pod knížkama?
Prohybá (smích). Je to fakt, že Ikea postupně snižuje kvalitu. Dřív, když mi to táta pomáhal montovat, tak to bylo celodřevěný a součástky kovový, teď už je to dřevotříska a součástky jsou umělohmotný.
Co tady nenávidíš?
Určitě kuchyň, ta tu byla, ale zatím nemám moc potřebu ji měnit, protože stejně nevařim.
Co máš naopak rád?
Určitě knihovnu a ta slouží vlastně jako umělá zeď, za kterou můžu schovat nepořádek. Ale jedinej problém je, že jsem to chtěl mít symetrický podle okna, jenže už jsem do toho začal skládat všechny knihy, tak se mi to nechtělo zase všechno vyskládat a posouvat.
Sbíráš něco, třeba nějaká umělecká díla nebo tak?
To ani ne, mám tu pár věcí a kupoval jsem si to spíš, že se mi to líbí. Ale co byl fakt oříšek, bylo poskládat lustr, který jsem si koupil přes internet do kuchyně. Všechno se to musí ručně složit a trvá to dlouho. Dokonce jsou na internetu videa, kde to nějaký rekordman skládá na čas, asi za půl hodiny, což si moc nedovedu představit.
Jak dlouho jsi to skládal?
Půl dne minimálně.
A jaká jsou tvoje oblíbená místa v okolí?
Když jsem se nastěhoval na Smíchov, tak jsem zjistil, že hned naproti je dobrej bar, proto nemusím chodit daleko (smích). Pak tu otevřeli v původně šílený hospodě nový indický bistro, kde je tedy interiér furt stejně šílenej, ale choděj tam všichni Indové a Britové z okolí a vařej tam dobře. A nakonec se těším na smíchovskou náplavku, minulej rok tam byl jen jeden bar, otevřenej občas, ale teď to mají rozšířit, tak jsem zvědavej.
Report a text: Kateřina Vávrová Halamová
Fotografie: Lucie Illesová