Dnes již bývalá reportážní fotografka Alžběta Jungrová, dcera novinářky Terezie Kaslové a pravnučka Ferdinanda Peroutky, byla při práci v rozvojových zemích často součástí hodně vyhrocených situací. V jejím letenském bytě jsme se ptali, jaké to pro ní bylo, čemu se věnuje v současné době, a kam ráda zajde během plnění svého předsevzetí ujít denně 10.000 kroků…
Čemu se teď věnuješ?
Překvapivě pořád fotce, akorát ne už tolik dokumentu. To je asi největší změna, neživí mě reportáž, ale komerční fotka a portréty. Dokument dělám časosběrnej dlouhodobej, ale vlastně fotim pořád. Že bych šla někam ven bez foťáku, to se mi moc nestává. Ale ta práce se změnila.
Dost cestuješ a předpokládám, že většinou teda pracovně…
Jasně…ale teď přišla ta doba, kdy najednou po těch osmi letech, kdy jsem cestovala pracovně, se mi chce jezdit třeba do Paříže, do Londýna, do New Yorku, kde je to částečně práce, ale částečně samozřejmě cestuju, protože chci něco vidět.
V jednom ze svých starších rozhovorů říkáš, že vlastně cestovat nechceš, že to nechápeš…
To pozor, to trvá pořád…Já asi nikdy nebudu ten, co se vydá s batohem na měsíc do Indie. Radši pojedu do Paříže, abych viděla nějakou výstavu, kulturu, města, to mě baví…ale nejsem ten typ na poznávací túry.
Kde se ti fotilo nejlíp a proč?
V New Yorku. Lidi tam jsou strašně zajímavý, ta jejich barevnost. Nebojej se oblíkat, bejt extravagantní. A New York má skvělý světlo. Tím, jak je to ostrov, tak tam pořád fouká od moře, tudíž je tam jasno a ty skleněný domy to světlo lámou a odrážej zpátky do ulic. Dokážu tam chodit po ulicích za světlem, který se v průběhu dne pořád mění, takže vlastně je to taková ta streetová fotka, která mě baví.
A to je ta tvoje fotka, nebo fotíš pro někoho?
Spolupracuju tam s jedním hudebním vydavatelstvím, takže většinou, když tam jedu, tak se to snažim propojit s nějakou prací. Ale tyhle streetový fotky jsou moje.
Takže je to vlastně takovej tvůj koníček…
Já mám to štěstí, že moje práce je můj koníček, takže se to vždycky dá vymyslet tak, aby to bylo zábavný.
Tys fotila hodně zajímavý věci – překupníky drog, Pásmo Gazy a tak…Zažilas někdy strach o svůj vlastní život a říkala si, že příště už nikam nepojedeš?
Tak jasně, že jo. Jezdila jsem do zemí, kde člověk, když už vystoupí na letišti, tak ví, že není úplně v bezpečí. Zažila jsem zrovna v Gaze pouliční boje. Neříkám, že to je válka, protože válka v tý klasický formě už vlastně neexistuje. Tam jsem fotila Nakbu, což je truchlení za vznik státu Izraele, a den před tím truchlením Palestinci odpálí raketu na izraelský území. Izraelci potlačovali protesty okamžitě radikálně, během těch přestřelek jsem ležela za nějakym betonovym blokem. To jsou ty situace, kdy už fakt jde do tuhýho…
A v tu chvíli myslíš na focení?
To víš, že myslíš, kvůli tomu tam jsi. Ale to je součást tý práce, s tím se počítá. Je to šílenej adrenalin a kombinace toho, že musíš dávat pozor na sebe, a do toho bys měl ještě fotit. Klepou se ti ruce, klepou se všem, prostě tak to je. Nevěřim, že jsou lidi, se kterýma to ani nehne…viděla jsem to jen jednou za celou dobu, a na toho všichni koukáme a řikáme si, že určitě zařve v dalším, nebo dalším, to štěstí je nevyzpytatelný…
Vlastně ten strach je možná to, co ti zachrání život…
Každej by měl mít strach a nějakej pud sebezáchovy, protože pokud ho nemáš, tak se podle toho nezachováš.
A dostalas ses někdy do situace, kdy ti řekli, abys jela někam fotit, a tys řekla, že to už je moc?
Poslali mě do Somálska, kam já jsem řekla, že neodjedu. To bylo zrovna v době největší krize. To samozřejmě řeší někdo, kdo sedí někde v kanceláři, a říká: “Máme super nápad, pojedeš do Somálska, vyfotíš story o pirátech. A já řikám: “Nenapadlo vás, proč to ještě nikdo doteď nenafotil?”, že to asi neni úplně objevnej nápad, to napadlo asi každýho editora v každejch novinách. A šance, že se vrátim celá i s foťákem, když ten foťák je první věc, co člověku vezmou? Takže ve finále tam letíš a i když máš štěstí, tak úplně zbytečně, protože se nevrátíš s tim materiálem…
Přišlas taky někdy o vybavení?
Přišla jsem o vybavení dvakrát, a to vždycky v Čechách, to je taková trošku bizarnost. Jednou mi vykradli byt, to bylo z 24. na 25. prosince, což bylo bizarní, že to bylo na Štědrej den, a podruhý mě okradli ve vlaku Praha-Ostrava. V těch islámskejch zemích vás neokradou. Tam se ještě donedávna sekala ruka za krádež, ty lidi si to patnáctkrát rozmyslí, takže tam vás nepřepadnou na ulici. Tam spíš máte smůlu, že zrovna budete v autobuse, kde to bouchne, nebo se dostanete na území Talibánu, kde vás zastřelí nebo unesou.
A co na to rodina, kamarádi?
Tak já už tam nejezdim, ale moje máma ví, jaká jsem. Já jsem strašně tvrdohlavá a jsem hodně ambiciozní, takže snažit se mě zastavit, když už se rozhodnu, že něco chci dělat a bejt v něčem dobrá, což ta fotka zrovna je věc, kterou chci od sedmi let, na to má moje máma dost rozumu. Já samozřejmě vim, čím jsem jí nechala projít za ty roky, pokaždý, když mě vezla na letiště a pak to probrečela, tři týdny pořádně nespala, čekala na každej mejl, na každou zprávu, kterou jsem mohla poslat. Takže teď se jí to do smrti budu snažit vynahradit, abych byla ta nejlepší dcera, která bydlí vedle.
Proč jsi vlastně podstupovala takový riziko?
Ono to je pochopitelný. Tu fotku jsem chtěla dělat vždycky, samozřejmě živit se dokumentem je jedna z nejtěžších disciplích. Ono to nebylo původně, že budu dělat úplně tohle, ale když přijde nějaká taková nabídka, tak žádnej fotograf neřekne ne.
Jaká to byla pro tebe vlastně výhoda nebo nevýhoda, že jsi ženská?
Samozřejmě, že to hraje roli, lidi se chovají k ženský mnohem vstřícněji, víc se ti snažej pomoct. Určitě nevýhoda je to fyzická, nosim 15 kg foťáku, počítač…Někdy mám s sebou píšícího, protože to potřebujou sepsat a mít někoho na místě, pak jsou situace, kdy není nutný ho mít. Mně se určitě líp pracuje samotný. Ty si zvykneš na to, že v tom žiješ, ale jakmile máš někoho s sebou, tak už se bojíš o toho druhýho člověka, máš většinou tendence ho hlídat, kontrolovat, a tím pádem se míň zaměřuješ nebo soustředíš na to focení. Většinou jsou to navíc lidi, který poprvé vyjedou odněkud z kanceláře, a pak prostě první rána a oni skáčou šipku někam do škarpy. Takže to, že ti daj k sobě píšícího, to může bejt taky pěknej průser.
Co je třeba tvoje nejoblíbenější fotka z tady těch dramatických cest?
Mám sérii, nejde vybrat jen jednu. Víceméně jsem se teď snažila si to celý sama uzavřít, ty cesty, tak jsem dala dohromady třeba 25 fotek. Z těch zásadních jsem schopná vybrat jednu, ale nejsem schopná říct, že tahle cesta byla lepší, tohle má pro mě větší hodnotu…
Čim si chtěla být, když jsi byla malá?
Fotografkou. Od první třídy. Moje babička studovala fotku, tím jsem jasně ovlivněná, byť se tim nikdy samozřejmě neživila. První foťák jsem měla od ní, ona fotila celej život spíš pro radost a pro zábavu, ale tam někde jsem k tomu přišla a pro mě se to už jako pro dítě stalo formou nějaký deníku. Já jsem si nepsala deník, ale já jsem si ho prostě fotila. Takže takhle to celý běželo tak nějak automaticky.
Je třeba tvoje fotka něčím nebo někym ovlivněná?
Strašně moc lidma, všichni jsme ovlivněný, zaplaťpánbůh za to. Od dětství mě ovlivňujou nějaký fotografický vzory, určitě jsem se na začátku snažila kopírovat Bressona. Vždycky jsem najednou objevila nějakýho fotografa, kterej už byl dávno známej, ale tady to za komančů bylo strašně těžký. Takže jsem měla nějakou ikonu a to jsem přesně chtěla fotit. Doteď mám ikony. Sleduješ ty fotografy, který se ti líbí, a už jenom to, že je sleduješ, tě nějakým způsobem ovlivňuje. Ale to mám i s malířema, s filmama, všechny ty věci, který vnímáš a který tě posunou, tak tě ovlivní, začneš se na ty věci třeba jenom dívat jinak.
Je nějakej fotograf, který si myslíš, že je nejlepší? Třeba ty sama?
To bych si ráda myslela, ale tim by moje fotografická kariéra skončila, kdybych si myslela, že už nejlepší jsem. Ale určitě bych dělila disciplíny, reportáž bezesporu James Nachtwey, tam je pro mě mezera tak deset pater a pak jsou všichni ostatní. Nechápu, jak to dělá. Když si vymyslíš přesně, co na tý fotce chceš mít, tak odjedeš na to místo a zjistíš, že je to zrovna všechno úplně jinak a on prostě ty fotky takový má, to jsou víceméně pro mě spíš obrazy. U toho dokumentu by to byl třeba Salgado, Annie Leibovitz za portréty, Nan Goldinovou úplně zbožňuju, to je takovej subjektivní dokument, Bettina Rheims za nějaký stylizovaný věci. Každej dělá naprosto jinej druh fotografie, takže se nedá říct jeden jedinej.
Zbývá ti čas na nějaký koníčky?
Víceméně moje práce je můj koníček a neni moc času na nic jinýho…já si tim přijdu občas trošku omezená, řikám si já neumim ani vařit, ale…Ne, tak samozřejmě snažim se sledovat, co se děje v tom výtvarnym světě. Chodim na výstavy, koukám na filmy, snažim se do sebe dostat co nejvíc věcí, abych se mohla posouvat. To je ten logickej vývoj, což nevim, jestli se dá říct, že to je koníček. Hodně čtu, snažim se číst třeba půl hodiny, třičtvrtě, před spaním. Strašně moc času sedim u počítače, retušuju, edituju, upravuju, vymejšlim, pak dělám ty koláže. A snažim se chodit – od Novýho roku mám předsevzetí, že budu chodit 10.000 kroků denně.
A dodržuješ to? Máš krokoměr?
Mám, to je teď moje bible, můj nejlepší kámoš. Snažim se, nejezdim po městě autem, a když třeba večer vidim, že tam mám 5000 kroků, tak tady dvakrát obejdu Letnou a mám 10000. Já mám toho pohybu u toho focení dost, nemusim chodit cvičit a víceméně jsem v kondici.
Sbíráš něco?
Sbírám fotografický monografie. Nesbírám foťáky, to mě asi nikdy nenapadlo, to pak všechno prodávám. Pak po kamarádech obrazy a nějaký další, ale neni to úplně sběratelství, spíš k nim občas tak přijdu nebo si něco koupim, ale sbírám jen ty monografie.
Co doma máš nejradši?
To, že ten byt je světlej, určitě. Já bych nemohla bydlet v bytě, kde neni světlo, to znamená první patro v nějaký úzký ulici, případně ve sklepě. To bydlel můj brácha dlouhou dobu, já z toho mám depku jak blázen. Ale jinak asi nemám nic, já jsem ráda, že přijdu domů a je tady kočka.
A kdyby ti někdo řekl, že máš pět minut a máš si vzít jen to, co pobereš do rukou?
Foťáky, to je úplně jednoduchý.
A co doma nemáš ráda?
Bordel. Mám uklízečku. Já neuklízim a řikám si, že vydělám víc, než dám tý uklízečce, když budu makat, v tu dobu co ona uklízí. Je to pro mě taková ta činnost, kterou když dělat nemusim, tak to nedělám.
Kde vybíráš věci do bytu?
Když jsem se stěhovala, tak jsem vzala pár věcí z bývalýho bytu, a pak jsem dojela do Ikey. Všechno, co jsem potřebovala, tak jsem koupila. Pak se to snažim doplňovat věcma, který pro mě maj větší hodnotu nebo je chci, což je třeba stolek pod televizi, kterej jsem si vyrobila. A bydlim tady dva a půl roku a když jsem se sem stěhovala, tak jsem si říkala, že tady nechci mít ty nejhorší světla, který můžou existovat, a za těch dva a půl roku nejsem schopná si najít světlo, který by se mi líbilo.
Takže to je možná ta věc, kterou nemáš ráda, ale pořád tady je.
To určitě. Ale ony nejsou hezký světla, já jsem dokonce i měla období, kdy jsem to řešila, moje dobrá kamarádka mi naposílala asi padesát stránek se světlama a v tom jsem se úplně ztratila. Takže jsem si řekla, že až uvidim nějaký hezký světla…a teď to vypadá, že jsem našla, takový třicátý léta, retro, to mi přijde, že se do tohohle bytu bude hodit. Vedle Akráče je takovej malej bazar, antik, ale dvacátý století, tak jsem si říkala, že si tam dojedu, ale pak si zas řikám, kdo mi to namontuje, že si asi zavolám hodinovýho manžela…
Co naposledy sis pořídila do bytu?
Knížky.
Tři věci, který by sis vzala s sebou na nějakou reportáž kromě foťáku?
Knížky. Já si je beru vždycky, kupovala jsem si paperbacky na ty cesty a vždycky jsem to odtrhávala a vyhazovala, abych měla zas menší závaží na sobě.
Tři místa, který bys doporučila, že by v okolí měli lidi navštívit?
Café Letka, to je super, mně hodně záleží i na těch lidech a tam jsou fakt příjemný, hezkej prostor, Page five a Stalina, Expo.
Připravuješ teď něco?
Teď jsem dodělala výstavu do Leica gallery, takže teď nebudu dělat nic 
To pro mě bylo zásadní, protože tohleto imaginárium dělám už roky, ale nikdy jsem to nebyla schopná dát dohromady. Zase jsme začali fotit ten časosběr, což jsou kluci, který tlačej ty směry, který přišly s naší generací – hip hop, skateboarding, snowboarding, graffiti…Vytáhli jsme z každýho toho směru dva nebo tři lidi, já jsem s každym z těch lidí na začátku tejden bydlela a fotili jsme takovej medailonek, a za tři roky to vlastně udělám znova a mezitim to jednou za čas fotim…já to mám strašně ráda, protože všichni jsme kámoši od patnácti ze sedmičky, takže to je tak, že se prostě schází kámoši.
Interview: Jakub Vávra
Text a korektura: Veronika Danková
Fotografie: Daniel Čáha