Vášeň pro design, stylové bydlení a unikátně řešený interiér. Přesně tato slova vystihují práci talentované architektky a designérky Dagmar Štěpánové. Kde hledá inspiraci, které stavby sama miluje a kudy vedla její cesta kariéry? Na to vše jsme hledali odpověď v pražských Vinohradech, kde jsme zakladatelku kreativního studia Formafatal vyzpovídali.
Tvé práce jsou dost odlišné tomu, co je běžným standardem v architektuře a interiérech v České republice. Kde bereš inspiraci?
Koukám na všechny možný zahraniční weby, do časopisů a knížek, tam určitě zdroj inspirace je. Pak z cest. Úplně mě ničí to, co vzniká tady v Čechách, i když jsou taky výjimky. Ale třeba v televizi, kterou já teda nemám, je nějaký ten pořad Jak se staví sen, který jsem párkrát viděla… To je prostě smutný. Ten vkus tady není. Není to o tom, že bych se chtěla za každou cenu odlišovat, to ne. Snažím se ani nekopírovat zahraniční realizace, ale určitá inspirace z venku tam určitě je.
Kdo konkrétně se ti ve světě líbí?
Mám ráda Paolu Navone, ta mě hrozně baví. Má výjimečný cit pro kombinování barev a materiálů… Já ani nevím všechna jména. Mám své oblíbené designéry, ale co se týká celkově interiéru, tak to ti vlastně ani nepovím.
Pohybuješ se spíš v interiéru, než abys dělala celkový stavby, proč?
V podstatě je to o příležitosti. Před léty jsem začala pracovat v Mimolimitu. Tehdy jsem interiér neuměla, tak jsem tam šla, abych se to naučila. Vnitřně mě to hrozně táhlo k tomu drobnějšímu měřítku. V předchozím architektonickém studiu jsme navrhovali různé urbanistické celky a zastavovací plány, takže rodinný dům byl to nejmenší měřítko, co jsem tehdy navrhovala.
Přitom interiér je to prostředí, který vnímáš, kde zkrátka jsi, to je to prostředí, který cítíš. Proto mi asi přijde důležité se na to soustředit a nějakým způsobem mít možnost to ovlivnit.
Ty realizace jdou navíc rychlé a to mě na tom baví. Oproti tomu v architektuře je to běh na delší trať.
Hodně se setkáváme s tím, že lidi nechtějí byt řešit z toho důvodu, že není jejich, tak do něj nechtějí investovat. Co si o tomhle přístupu myslíš?
Já to chápu. Tenhle byt je taky pronájem a taky mám nakreslenou kuchyni, kterou bych tady ráda zrealizovala, ale majitel domu mi to stejně nezaplatí. Měla jsem i v plánu, že si to zaplatím nakonec sama, když tady bydlím a chci to tu mít pěkné, ale pak jsem si říkala, proč vlastně (smích). Taky přátelé mi říkali, ať neblázním. A pak je to o těch věcech, co si nakoupíš. Já jsem teď sice hodně věcí odvezla do aťasu, ale mám zde i nějaké designovky. Samozřejmě to kupuju ve slevách. Potom mám hrozně ráda věci z bazarů a ty, co člověk někde najde, třeba na nějaké půdě. Ale chápu, že lidem se do toho prostě nechce investovat, natož aby si na interiér vzali třeba toho architekta. Myslím si, že v Čechách to končí zpravidla Ikeou, která je nejdostupnější.
Jak se na fenomén Ikey díváš? Je to dobrá, nebo špatná věc?
Je to určitě dobrá věc. Pro Ikeu navrhuje dost dobrých designerů a mají tam plno pěkných kousků. Není to tak, že bych byla proti ní, ale jsem proti tomu, že je to taková masovka. Ono je to pochopitelný, protože v poměru cena-výkon jí bude těžko někdo konkurovat.
Když opominu skupinu umělců, architektů a designerů, tak když přijdeš mezi lidi z jiných profesí, pro něž je Ikea ta cenovka, tak máš pocit, že seš v katalogu. Chybí tam něco osobního. To je to, co mi vadí. Plno lidem je to jedno, naopak mají pocit, že je to cool a to nejlepší, co mohou mít. Já jsem samozřejmě postižená svojí profesí, takže to vnímám tak extrémně. Ale pak mě baví lidi, kteří dělají úplně něco jinýho, ale přesto se chtějí odlišovat a bydlet v interiéru s osobitým charakterem.
Já mám tady taky několik věcí z Ikey, ale jsou to jen doplňky – přehoz přes postel, ručníky, nádobí, starej futon…Není to tak, že bych se tomu nějak bránila. Nechci ale dávat Ikeu do projektů, protože si myslím, že to ten návrh sráží. Samozřejmě strašně důležitá je pak kombinace všech těch věcí. Mě baví i dobrej kýč, ale záleží na tom, v jakém je kontextu. V nějakém bytě to bude tragédie, ale pak ho postavíš někam, kde to můžeš naopak povznést a dohromady to pak vše dobře vyzní.
Hodně jsi cestovala, můžeš srovnat, jestli je ve světě přístup lidí v bydlení podobný?
Ono je to různý. Záleží na tom, v jaké seš zemi a mezi jakou vrstvu lidí se dostaneš. Já jsem hodně cestovala po takových v podstatě chudých zemích, ne moc turistických. Je tam krásná příroda a třeba nádherná stará koloniální architektura, ale ten design, jak my ho tady vnímáme, tam vlastně není. Takže tam je to úplně o něčem jiným. Ale čerpat inspiraci a vnímat krásu můžeš ze všeho možného. Většina mých kamarádů jsou architekti, designeři, zkrátka lidi z uměleckých kruhů. Když jsme se dostala v zahraničí mezi architekty, tak bych řekla, že to je dost podobný jako u nás.
Jaká je tvoje oblíbená stavba ve světě? Máš nějakou srdcovku, co se ti líbí nejvíc?
Ty jo, já možná ani nemám jednu stavbu. V té moderní architektuře mě hodně baví Brazilci, ať už jsou to rodinný domy, nebo větší stavby. Skvělé domy staví také Japonci, i když si myslím, že je těžký implantovat jejich styl bydlení do Čech.…Samozřejmě mě nikdy asi nepřestane bavit Zumthor nebo Baragan. Sleduju, co se děje, co vzniká, ale vlastně už skoro ani nezjišťuju, od koho to je, což je teda hrozný (smích).
Co tě přivedlo k architektuře a k designu, jak ses k tomu dostala?
Tak to ti odpovím zase jednoduše (smích). Naši stavěli, a protože jsme měli příbuzný v Itálii, tak se k nám už v té době dostaly časáky o bytech a domech. Naši to vždycky prohlídli a inspirovali se tam. Pak nám to dali a my jsme si to se ségrama mohly taky prohlížet a mohly jsme to dokonce rozstříhat (smích). Některé obrázky jsem si schovávala. A když jsem si šla večer lehnout, tak místo toho, abych si četla knížku, tak jsem si snila, jak by měl vypadat můj pokojíček. A když už jsme ho měla celý vymyšlený, tak jsem vymýšlela, jak budou vypadat další pokoje a vlastně celý dům. Takže už když jsem byla malá, tak jsem ve svých představách už navrhovala, už jsem byla tak trochu postižená.
Když jsem pak byla v sedmičce na základce, tak se mě naši ptali, co bych chtěla v životě dělat. Bavilo mě kreslit a jako holku mě samozřejmě bavila také móda. Tak jsem říkala, že bych chtěla být buď architektka, nebo módní návrhářka. Taťka tehdy říkal, že architektuře nejbližší je střední stavební v Budějkách, a poté bych mohla jít na architekturu, kde budou ve třídě samí kluci. A když půjdu studovat návrhářství, tak tam budou ve třídě naopak samé holky. Takže bylo rozhodnuto (smích).
Tak už v těch čtrnácti jsem měla vlastně jasno. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla, moc mě moje práce baví a naplňuje.
Takže už od malička si chtěla být architektka, žádná doktorka, veterinářka…? (smích)
V podstatě jo. Doktorkou jsem chtěla být jenom jednu takovou krátkou chvilku, když taťka onemocněl. Měl leukémii a nedal to. Jak jsme za ním jezdili do nemocnice, tak tam jsem cítila potřebu, že musím lidem pomáhat a uzdravovat je. V té době jsem si říkala, jestli nepůjdu ze Stavárny nakonec spíš na Medicínu. Ale vím jistě, že bych to vůbec nedala, já bych furt brečela (smích).
Jaká tvoje realizace tě nejvíc baví a proč?
Teď určitě ta poslední, co jsem dokončila. Jedná se o rezidenční byt, něco mezi loftem, penthausem a klasickým střešním bytem. Tato realizace mě baví nejvíc, protože jsem tam dostala absolutní svobodu a volnou ruku.
Je to vlastně docela vtipnej příběh. Když jsme se s tím klientem viděli poprvé, tak mi hned řekl, ať ten byt prostě navrhuju, jako bych ho navrhovala pro sebe. On je motorkář, já jsem tam přijela na Vespě a hned jsme si nějak padli do oka. A dopadlo to nakonec tak, že se tam skutečně tak trochu zabydluju (smích).
A není to někdy naopak svazující, když ti někdo dá volný ruce a nemá žádnou vizi?
Ne, vůbec. Já si myslím, že kdybych měla ten byt navrhnout opravdu pro sebe, tak by mi to trvalo o hodně déle a o hodně víc bych nad tím ještě polemizovala. Pro ty ostatní se to navrhuje o dost lépe.
Taky mám z dalších svých realizací ráda restauraci Gran Fierro. Byl tam dost omezený budget a především strašně krátký čas na návrh a realizaci, ale je to takový hezký místo, super téma a klient byl taky skvělej.
Takže to vypadá, že máš docela štěstí na dobrý klienty…
Mám úplně skvělý!
Máš i špatný klienty?
V podstatě ne (smích), ale měla jsem. Já už si taky vybírám. S člověkem si musíš sednout hlavně lidsky. Není to tak, že to poznáš úplně hned, ale dost toho vycítíš už na začátku.
Takže i odmítáš?
Odmítám dost. Jednak z časových důvodů, to nejčastěji, ale také když od začátku cítím, že by to byl boj, že bych se musela moc do něčeho nutit nebo navrhovat něco, co mi není vnitřně blízké, s čím třeba nesouhlasím nebo tomu nevěřím.
Je třeba nějaký téma, co by si odmítla?
Určitě takový je, i když nevím, jestli zrovna téma. To spíš bych odmítla některé klienty, třeba Zemana, Babiše a další jiné politiky…i kdyby přišli se zakázkou jako blázen.
Jak to v těch bytech funguje po delší době? Jak snášíš, když se tam lidi zabydlují a zanášejí to svými věcmi, který ti třeba úplně nesedí?
Je to tak, že jsou věci, které se mi nelíbí. Já se ale snažím navrhovat všechny interiéry tak, aby byly na tohle připravený, aby si potom začaly žít svým životem. Já třeba chodím k bývalým klientům na návštěvy a často mi také posílají fotky ke schválení, když si chtějí třeba něco dalšího přikoupit. Pro mě to už ale vlastně je uzavřená záležitost.
Koukal jsem, že poslední dobou hodně používáš roxory, proč?
Mně se s tím hrozně dobře pracuje. Poprvé jsem je použila v Gran Fierru, protože tam byl dost nízký budget, takže jsem hledala nějaký levný materiál, který se ale nějak zajímavě zapracuje, aby to nevypadalo tak lacině. Často v interiérech potkávám palety a žárovičky a na to už mám opravdu alergii. Takže roxory, které jsem v jiných realizacích neviděla, byla moje volba. Osvědčilo se to a sami klienti si o to vyloženě začali říkat. Už jsem je na různých návrzích interiérů zopakovala několikrát, už je ale čas se přesunout od roxorů zase někam dál (smích).
Takže co bude po roxorech?
Mám různý nápady, ale ještě je nebudu říkat (smích).
Začala jsi spolupracovat s fotografickým studiem BoysPlayNice, jaká to je spolupráce?
Pro mě to je úplně skvělý! Hrozně mě baví to, jak o tom ti kluci přemýšlejí jinak. Už při focení tomu dávají ten jejich koncept a já jim věřím. Oni jsou profesionálové. Já jim do toho zasahuju minimálně. Samozřejmě s nimi konzultuju záběry a ve fázi postprodukce pak ještě barevnost. Když to tak vezmu, tak pro architekta ve finále právě ty fotky jsou to jediné, co má jako výstup, ať už pro web nebo do portfolia, takže mít dobré fotografy je dost zásadní. Já si ty své fotografy našla a spolupráce s nimi mě baví i obohacuje.
Co máš tady doma nejradši?
Moji kočku samozřejmě (smích). Jinak je to určitě ta poloha, hrozně mám ráda tuhle část Vinohrad, jak je to kousek od Zvonařky, mám ráda terasu…A pak ještě Vespu, kterou mám dole v průjezdu.
Je tady něco, co ráda nemáš?
Jsou to spíš věci, které v tom bytě už byly. I když to byl prázdný nezařízený byt, ale jsou tady přece jenom třeba nevkusný dveře a tak. Já na to ale hodně kašlu, protože na to nemám čas, je to jen podnájem a navíc tady netrávím ani moc času.
Kde vybíráš věci do bytu? Máš něco oblíbeného?
Mám pár oblíbených značek, ale často řeším budget. Mám hrozně ráda ikonický nábytek z 50. let. Úplně miluju Hanse Wegnera. Kdysi jsem si pořídila houpačku od Eamese, toho mám také v oblibě, jenomže teď je ho všude strašně moc. A jak se něco stává masovka, tak mně to začíná vadit.
Většinu nábytků a doplňků do projektů objednávám sama ze zahraničí nebo přes různé e-shopy. Nemůžu to nikomu ani zadat. Když by třeba klientova asistentka někde poptala ty všechny vybrané kusy a oni by jí řekli, že to teď nemají, tak by to zkrátka nechala tak být. Tak se to pokaždé stalo. Já vždy hledám nějakou cestičku, jak to získat, případně budu hledat nějakou alternativu. Když pak ten nábytek přijde do aťasu, tak se z toho raduju, hned to rozbaluju, jako kdyby to bylo moje (smích). Potom to tam třeba chvilku mám rozbalený, pořád se tím kochám a nechce se mi to pak vlastně ani dávat pryč (smích).
To se bavíme o tom interiéru, který děláš. Kde ale sháníš věci pro sebe domů?
To spíš ty věci tak nějak potkáváš. Mám ráda, dlouho jsem teda nebyla, takový ty různý bleší trhy. Když jsem se různě stěhovala, tak fungoval úplně skvělý na Novodvorský na parkovišti. Odtud mám vlastně strašně moc drobných věcí, který mám ráda – třeba vázu a tácek, co stál deset koruna. Pak u maminky na půdě je strašně pokladů a taky mám ráda starý porcelánový hrníčky, který mám zase po babičkách.
No a potom mi chodí nabídky od showroomů, když mají velký slevy a nějaký akce, takže tam pak naklušu. Podaří se mi získat i takový věci, co bych si normálně nevybrala, kdybych si to navrhla, ale je to hezký a za tyhle peníze to prostě musíš koupit.
Co naposledy sis sem pořídila?
Myslím, že to byly Acapulco Chairs. Mám tři, jedno mám ještě v ložnici a jedno jsem odvezla do aťasu. To byly asi poslední věci, i když už je to teda taky nějakej pátek.
Zbývá ti při tvém náročném povolání čas na koníčky?
Hele, to je hrozný, nezbývá (smích).
Takže práce je koníčkem?
Je koníčkem, ale už to přerostlo určitou hranici. Měla jsem období, že jsem snad rok pila 7 – 8 redbullů denně, v aťasu jsem byla každý den třeba do jedný do dvou v noci. Pak jsem přišla někdy domů tak vyčerpaná, že už jsem se jenom rozbrečela, jak jsem byla zoufalá sama ze sebe. I když mě to navrhování a moje práce hrozně baví, tak tohle nebyl ten život, který jsem chtěla. Už jsem si ani nepřečetla třeba knížku, nezbývalo moc času už ani na cestování. Ale teď se mi to začíná dařit zase měnit, nabírám víc lidí do aťasu a určitě má na tom velký podíl můj přítel (smích).
Takže cestování je asi tvůj největší koníček?
Ano. Když mám za něco utrácet peníze, tak pro mě je to rozhodně cestování, ani ne nějaký materiální věci.
Sbíráš něco?
Asi ne… Já bych ráda sbírala třeba motorky (smích). Teď budu mít motorku novou, ale těch bych mohla mít klidně několik. Ono to ale není ani o tom shromažďování majetku, je to o nějakých vášních.
Jaké je to jezdit po Praze, jsou řidiči ohleduplní?
Řidiči moc ohleduplní nejsou. Oni o tobě ani neví, když nemáš motorku, která, jak se říká, prdí (smích). Já už ale jezdím dlouho a myslím, že se to hodně zlepšuje. Tím, že je těch motorek už víc, tak si ti řidiči snad i začínají zvykat.
Jaká jsou tvoje tři oblíbený místa tady v okolí?
Určitě mám ráda Riegráče, když je hezky. Vyrostla jsem v domě se zahradou a taťka byl hajný v lese, takže potřebuju zeleň. Potom mám ráda kavárnu Ideál. Sice jsem v ní dlouho nebyla, ale byl to takový můj podnik, kde jsem dříve trávila docela dost času. Mělo to svůj půvab. Bylo to o lidech. A potom mám hodně ráda můj aťas (smích), který je blízko. Kdybych měla jmenovat nějakou restauraci, tak je to Sapori, tam mi chutná jídlo.
Tvoje nejoblíbenější jídlo?
Asi vietnamský. Já ho občas vařím, bych ti klidně mohla dát recept, je to strašně dobrý (smích). Jde v podstatě o krevety, kari, je tam kokosový mlíko a servíruje se to ideálně do vydlabaného kokosu. Pak se udělají nudle a je tam také hodně bylinek a koření. Není to zas tak náročný, ale máš tam od všeho takovou špetičku. Ty chutě dohromady jsou potom neskutečný. Ta vietnamská kuchyně mi chutná, ale úplně nesnáším koriandr, ten ze všeho dávám pryč. Pak obecně miluju saláty, ryby a mořské plody.
Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?
Černá.
A nejoblíbenější materiál, se kterým děláš?
Mám dva – je to ocel a dřevo.
Interview: Jakub Vávra
Text a korektura: Soňa Oulová
Fotografie: Daniel Čáha