Světlonoš přinášející lidem světlo, přesně tak lze charakterizovat práci Petra Puflera. Všestranný umělec byl již od dětství fascinován světlem a světelnými objekty, což ho přivedlo až ke studiu interaktivních médií v Ústí nad Labem. V současné době se věnuje nejrůznějším světelným projektům, ať u nás či v zahraničí. V jeho ateliéru vznikají díla zkrášlující nejen kluby a interiéry. Petrovu tvorbu jsme mohli obdivovat například také na úspěšném festivalu světelného umění Signal.
Proč světlo?
Protože světlo je život, základ… Když něco svítí, tak to vlastně žije, proto mě baví dělat světlo, rád těm věcem vdechuju život tím, že je rozsvítím. Nebo mě baví najít nějakou starou věc, která už je vlastně před vyhozením, už je jakoby po smrti, znovu ji vezmu a rozsvícením jí ten život vrátím. Takže možná takhle metafyzicky – světlo je pro mě symbol života.
Kde se inspiruješ?
Mám pocit, že ty věci si mě spíš nacházejí samy. Jedu třeba autem a najednou zahlídnu něco skvělýho, tak jdu a odnesu to do ateliéru, kde to chvíli čeká, až to uzraje. Když pak najednou třeba něco hledám, tak si to vezmu z toho. Právě proto se snažím mít doma míň věcí, protože v ateliéru toho mám hrozně moc.
Například jsem dělal různé série hrdinů, které vznikaly vždycky tak, že jsem našel třeba helmu nebo nějakou zbraň, která pak dala základ tomu hrdinovi. Jak se říká, existence předchází esenci, to znamená, že je nejdřív ta věc, teprve pak je ten hrdina, ta podstata. Řekl jsem si, že podstata toho hrdiny se teprve ukáže.
V kokpitu jsem například našel takovou ebonitovou tyč, která byla na vybíjení trafostanic. Díky tomu vznikl hrdina, který se jmenuje Discharger. Udělal jsem svářecí masku a kožený kabát. S Honzou Fauknerem jsme pak udělali takový video, kde si Discharger vybije Igeliťáka… To zas byl na Palmovce bezdomovec, který byl celý obalený nákupníma igelitkama, což je i takový symbol konzumerismu, ale ten plast ho vlastně izoloval od chladu. Vypadal jak z jinýho světa, tak jsem se zastavil a chtěl jsem se s ním bavit. On byl asi blázen, takže vůbec nereagoval, což bylo možná dobře, protože najednou si do něj člověk mohl představit úplně všechno, co chtěl. Toho jsem prostě musel taky udělat, tak jsem vzal igelitky, oblíkl jsem se do nich, kamarád zahrál toho Dischargera a natočili jsme jedno video. Takže ty věci asi vznikají takhle náhodně. Pro mě je důležitý najít tu věci a přidat k ní příběh. Ty hrdiny si dělám pro sebe, nedělám to na zakázku, jde o volnou tvorbu.
Jak to funguje, když ti někdo něco zadá?
Když má někdo například klub a chce tam nějakou hezkou věc, tak se podívám, jak ten prostor zhruba vypadá, a přemýšlím, co by se tam hodilo. To pak obvykle hledám v ateliéru, kde ty věci schraňuju.
Jak se člověk dostane k tomu, že se rozhodne pro světlo? Jak k tomu vedla cesta?
Já myslím, že už jako malej jsem si hrozně rád zapaloval svíčky. Ohýnky jsem si dělal i doma v pokojíčku na koberci v kastrolu, bavilo mě právě to světlo. Máma mi říkala, že ze mě bude pyroman, a já jsem vůbec nevěděl, co to ten pyroman je, ale líbilo se mi to slovo (smích). A na základce jsem vždycky doloval smůlu, pak jsem to dal do plechovky, tu jsem rozehřál a ono to hořelo… Možná od malička jsem měl ten oheň.
Já jsem vlastně studoval interaktivní média v Ústí. Nejdřív jsem chtěl jít na fotku, ale říkal jsem si, že se snáz dostanu na interaktivní média, protože se tam hlásí míň lidí, a že pak kdyžtak přestoupím. Pak jsem si tam s tím ale začal hrát a navíc tam byli kamarádi, přičemž každý dělal něco jinýho – jeden dělal hodně hudbu, jeden video, další zase něco jinýho, takže to bylo hodně inspirativní. Řekl jsem si, že důležitý je specializovat se na jeden obor, že nemůžu dělat třeba jenom roboty, motory nebo zvuk. Tak jsem se rozhodl, že budu dělat světlo, protože když se na něj specializuju, tak potom vlastně můžu dělat všechno možný – od svítící vesty, po nějaký světelný systémy na stagi, až po nějaký objekty.
Předtím jsem ještě dělal informační systémy na informatice a statistice, ale to jsem nedostudoval, protože šlo vyloženě o exaktní programování a já jsem v tom neviděl propojení s kreativním prostředím. Bylo to pro mě moc abstraktní, já jsem spíš tíhnul k experimentální fyzice, která právě končila tím světlem.
Proč sis vybral jméno Světlonoš?
To byl právě ten první hrdina, se kterým jsem začal ve škole… Já jezdím na longboardu a domů jsem se vždycky vracel Stromovkou. V tom parku nebyly žádný lampy a někdy, když svítil měsíc, tak bylo krásně vidět, ale když bylo pod mrakem, byla docela tma. Tak jsem si říkal, že by bylo super, kdybych měl nějakou lampu, která by mě doprovázela. Představoval jsem si, že to je nějaká koule, která letí vedle mě a svítí mi. Jenže to bych asi nezvládl udělat, takže jsem si vzal zářivky, 12ti voltovou baterku a invertor 230 voltů a oblík jsem si to. Pak přišel strejda, který je elektrikář, protože se bál, abych si něco neudělal. Měl jsem startéry a spínače a v tom parku jsem prostě čekal, až někdo přijde. Byla to vlastně klausura, natočili jsme to a asi se to projevovalo jako světlonoš. Od té doby, když jsme pak někde v klubech svítili, tak jsem si začal říkat Světlonoš, takže takhle to jméno vzniklo.
Co tě z těch aktivit kolem toho světla baví nejvíc?
Nejvíc mě baví ta různorodost. Kdybych dělal jenom lightjockey, tak mě to asi omrzí, ale ty světelný objekty se vyvíjí, taky se vyvíjí nové technologie – třeba ten podvodní displej, co jsme dělali na Signal. To střídání mě na tom asi baví nejvíc.
Čím jsi chtěl být jako malej? Pyromanem? (smích)
Asi tím pyromanem.(smích)
Je něco, co bys chtěl nasvítit?
Jo, určitě nějaký hudebníky. Třeba Nilse Frahma, kterého jsem viděl v Akropoli, ten se mi líbí, to je krásná hudba. Takže pár muzikantů bych asi chtěl svítit.
A nějaký ten vysněné objekt, pro který třeba není teď technologie?
Já jsem měl sen o takovém stroji, který by dokázal zachycovat všechny dobrý skutky světa. Rozsvítilo by se to ve chvíli, kdy by se stal nějaký dobrý skutek. Tím, jak by bylo těch dobrých skutků na světě hodně, tak by se to celý točilo, zářilo by to, blikalo. Měl jsem o tom hrozně živý sen, a když jsem se ráno probudil, tak jsem si říkal, že bych to chtěl někdy udělat, ale to by byl hodně velkej stroj… Tak možná tenhle stroj dobrých skutků.
Máš mimo práci se světlem nějaký koníčky?
Jezdím na longboardu, hrajeme na kytary a tak. Občas chodím na jógu tady za rohem, chodím běhat a sbírám svářecí masky a pájky, takový ty samo-domácí, co si lidi z trafíček dělali sami, když ty věci nebyly k dostání. Na Kolbence, což je kousek od ateliéru, vždycky kupuju pájky, už mám 3, ale chtěl bych další.
Co máš doma nejradši?
Když je tma a svítí pár světýlek, to je takový klid. Tmu mám rád.
Co doma nemáš rád a pořád to tady je?
Asi zářivky. (smích)
Jak je to vlastně se žárovkami, jsou ty ledkový pro oko jiný?
Žárovka je hodně podobná ohni nebo slunci. Lidstvo je po tisíce let zvyklý koukat do ohně a do slunce a oko je tedy na to světlo zvyklý. Kdežto ledky pracují jenom v určitém spektru vlnění, tím pádem nám nedělají dobře, bolí nás z toho hlava a jsme unavený.
Je jejich výroba víc ekologická, nebo ne?
Vůbec ne, jsou v tom chemikálie, rtuť…
Tak proč Evropská unie žárovky zakazuje a chce ledky?
Oni vám nabídnou žárovku, ale v dekorativním provedení s dlouhými vlákny, která stojí o tři stovky víc. Jde o to, že chtějí uspořit energii, ale ve výsledku to jenom zatěžuje člověka, akorát je to trošku hezčí. Tyhle delší vlákna se vyráběla v 19. století a ty továrny teďka převzali Číňani a vyrábějí to v Číně. Nabízejí to k renovačním účelům, když má někdo třeba starý lustr, tak tam nemůže samozřejmě dát úsporku, takže si člověk připlatí.
Takže je to spíš o penězích?
Je to o penězích, aby lidi platili víc a víc. Takže lidi, kupujte starý žárovky a těšte se dobrýmu světlu (smích).
Co pro tebe znamená, když se řekne doma?
Myslím si, že doma je místo, kam se člověk vrací, místo, kde na něj někdo čeká.
Co naposledy sis domu pořídil?
Filmařský stativ.
Jaká jsou tvoje tři nejoblíbenější místa tady v okolí?
Mám rád ten bazar v Anny Letenský, farmářský trhy na Jiřáku, kde je chlápek, co dělá tomatovou polívku, ta je vždycky super, a pak mám rád Mrazenit.
Interview: Jakub Vávra
Text a korektura: Soňa Oulová
Fotografie: Daniel Čáha