Minimalistka s citem pro detail. Fotografka s dobrým okem. Kreativní obchodnice. Seznamte se s Bárou Perglovou, zakladatelkou obchodu HNST.LY a čerstvou obyvatelkou Vršovic. Svůj nový byt vybavila stejně jako svůj obchod – nábytkem s duší, zelení a krásnými kousky, které vznikly poctivou cestou.
Bydlíš v krásném světlém bytě, který se nachází ve čtvrtém patře secesního domu. Jak se Ti to povedlo?
Nový byt jsem hledala strašně dlouho. Asi čtvrt roku jsem denně projížděla všechny možné realitní stránky a pořád nic nenacházela. Nakonec jsem objevila krásný byt v tomhle domě, který byl v prvním patře. Šla jsem na prohlídku, všechno bylo krásné a skvělé, ale o byt byl i díky relativně nízkému nájmu hodně velký zájem. Dostala jsem se do nejužšího výběru, ale protože jsem ve stejné době otevírala obchod, majitelé se báli, jestli zvládnu platit nájem a byt pronajali někomu jinému.
Byla jsem z toho nešťastná a dost jsem to obrečela. Ale asi po měsíci jsem od majitelů dostala zprávu, že se uvolnil byt ve čtvrtém patře, který se mi líbil ještě víc – dispozičně je stejný, ale dopadá sem víc světla a díky tomu působí prostorněji. Zamilovala jsem se hned. Ten byt má duši, líbí se mi špaletová okna a původní dubové podlahy. I když jim je víc než sto let, skoro vůbec nevržou.
Celý dům patří jedné rodině, která ho vlastní už od doby, co byl postaven. Majitel je architekt (Petr Václavek, mimo jiné autor obchodů Artěl, pozn. autorky) a o dům se stará jako o rodinný poklad.
Bydlíš tu půl roku. Co všechno si zatím stihla zařídit?
Když jsem se sem nastěhovala, nebylo tady kromě skříně a kuchyňské linky nic. Mám určitou představu, jak by ten byt měl vypadat a teď už tu představu docela dost splňuje. Hlavně díky poličkám od kamaráda architekta Vojty Maliny (spoluautora návrhu obchodu, pozn. autorky), který mi se zařizováním pomáhal. A stejně tu jsou ještě věci, které mi tu žalostně chybí. Jedna z nich je postel. Tu bych jako fakt potřebovala.
Plánuješ si ji koupit?
Jasně, ale nemůžu si vybrat. Jsem tak hrozná minimalistka, že tu postel potřebuju mít jednoduchou, hezkou, ale žádnou takovou jsem ještě nenašla nebo byly moc drahé. A já musím počítat s budgetem, který mám a ten není zrovna velký. Na tom bytě mě hrozně baví, že ještě pořád není všechno hotové. Že se ještě můžu na hodně věcí těšit.
Postel bude nová, ale jinak máš radši starší věci, viď?
Čím jsem starší, tím víc si vážím trvalejších hodnot. Proto si ráda pořizuju věci, které jsou starší. Novější je jen stůl od Master&Master nebo židle od HAY. Ale třeba tuhle konvičku na kávu Bialetti jsem našla ve vetešnictví za 180 Kč. Nebo tohle křeslo, které čeká na přečalounění, jsem objevila přes Sbazar. Hledala jsem křeslo s historií, které bych si sama mohla upravit k obrazu svému. Přečalounění nechám na jiných, ale rám chce jen zbrousit a přelakovat. Už si hledám návody, jak na to.
A hodně věcí mám samozřejmě z našeho obchodu. Je to i tím, že jsem se sem přestěhovala v době, kdy se otevřel obchod, byt byl prázdný a já jsem neměla vůbec nic. Mám tady třeba porcelánové misky odlévané do sněhu nebo koberec, který je výsledkem ruční práce afghánských žen. Je z kolekce české značky Maimana, kterou založila Tereza Inková. Ve městě Maimana na severu Afghanistánu pracovala rok pro neziskovou organizaci, a když viděla, že většina zdejších žen se věnuje nějaké ruční práci, začala s nimi spolupracovat. Koberce máme i v obchodě, kam svým poctivým konceptem dokonale zapadají. Mám radost, že můžeme podporovat přínosný projekt a dál šířit povědomí o tradičních řemeslech.
Pověz nám o HNST.LY víc…
Celé to začalo před pár lety, kdy jsme se s přítelem rozhodli žít v zahraničí. Měli jsme tehdy pocit, že nás tady v Česku nic neposouvá, nečeká ani nedrží, a že toho chceme spoustu poznat. Prodali jsme tehdy všechen nábytek, knížky, vlastně skoro celé zařízení domácnosti a zůstalo nám tenkrát asi osm krabic těch nejpotřebnějších věcí. Se šesti z nich jsme se přestěhovali do Londýna, kde jsme sice žili jen pár měsíců, ale bylo to tak psychicky náročné, že se mi zdá, že jsme tam bydleli nejmíň dva roky.
Jak to?
Měli jsme vůbec problém najít bydlení. Odcestovali jsme totiž se psem Bernardem a v Anglii jsou kočičí lidi. Najít tam bydlení, když máte psa, je strašný problém. Během čtyř dnů jsme obvolali asi 150 inzerátů. Majitelé bytů lidem se psem prostě nevěří. Bojí se, že psi všechno zničí. Během našeho pobytu jsme se stěhovali asi čtyřikrát.
Londýn ale přinesl i pozitivní věci. V podstatě se tam zrodila myšlenka toho, že bych jednou chtěla mít obchod podobný těm, které jsem tu navštěvovala. Samotná myšlenka se pak začala rodit až při dalším cestování po Evropě, kdy jsme v různých zemích poznávali různá řemesla. Nejvíc mě ale inspirovaly ty podnikatelské příběhy. Bavilo mě zjišťovat, jak se lidé dostali postupně k úspěchu. Často začínali z ničeho.
Po Bernardově nehodě, kdy ho pokousal jiný pes a musel na drahou operaci, jsme se vrátili do Čech, kde jsem celý projekt rozjela naplno. Začala jsem tvořit web a obesílat české řemeslníky.
Projekt pak oficiálně odstartoval v roce 2014 a to nejdřív jako online obchod. Jezdila jsem za šikovnými řemeslníky, vyprávěla jejich příběh a přes e-shop nabízela jejich krásné a poctivě vyrobené věci. Loni v září jsem otevřela showroom, který se nachází na rozmezí Letné a Holešovic, kousek od Národní galerie. Věci od té doby nabraly celkem rychlý spád. Hned v říjnu jsme byli na Designbloku, v lednu jsme získali nominaci na Czech Grand Design, rozjeli jsme vlastní kolekce a workshopy a máme spoustu dalších plánů.
Projekt řídíš sama, což musí být dost náročné. Dokážeš si představit, že by do něj vstoupil někdo další?
HNST.LY je moje dítě a můj životní projekt. Je to něco, co jsem strašně dlouho chtěla, aniž bych si to uvědomovala. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Ten projekt je moje tak hrozně velká srdcovka, že bych asi měla problém, kdyby do něj měl mluvit někdo další stejnou měrou jako já. Některé představy jdou hrozně těžko vysvětlit a předat.
Mám ale obrovské štěstí na lidi, kteří mi pomáhají. Kromě zmíněného Vojty je to další kamarádka architektka Lenka Juchelková. Je jedna z mála lidí, kteří dokážou předem odhadnout, co by se mi mohlo líbit. I když jsme každá úplně jiná, máme hodně podobný vkus. V podstatě už teď vybíráme produkty dohromady. Když si třeba nejsem v něčem jistá nebo potřebuju popostrčit, poprosím Lenku o názor a ona doplní ten poslední kousek skládačky.
Je HNST.LY hlavním zdrojem Tvých příjmů?
Z části ano, ale zatím to není dost na to, abych pokryla všechen svůj životní standard. Ještě pořád si vydělávám i focením a stylingem.
Co fotíš nejčastěji a pro koho?
Většinou produktové fotky pro značky z oblasti módy a designu. Jsou mezi nimi větší firmy i lokální projekty jako je třeba hračkářství Hugo chodí bos nebo Ice Ice baby.
Jak velkou roli hraje v Tvém životě estetika?
Velkou. Mám strašnou radost z toho, když vidím hezké, uklizené a upravené prostory. Vyloženě mě esteticky těší, když jsou věci hezky naaranžované, miluju se jimi obklopovat. Zbožňuju i srovnávat věci v obchodě. Když to všechno ladí, nádherně se na to kouká.
Touhu po estetické dokonalosti jsi měla už odmala?
Asi jo. Už jako malá jsem si kreslila projekty, táta strojař mi koupil milimetrový papír a u
il mě, jak se kreslí půdorysy. Učil mě technické kreslení a tenkrát se mi to líbilo, ale nepropojilo se mi to v tom, že bych to jednou chtěla studovat. Nakonec jsem šla na stejnou průmyslovku jako on, na obor stavebnictví a patřila jsem k nejlepším v ročníku.
To zní jako dobrý základ pro studium architektury. Ta Tě nelákala?
Na architektu jsem nechtěla. Chtěla jsem dělat to hezký, to co dělá domov domovem. Nechtěla navrhovat celé budovy, technický řešení, ale spíš to pocitové, to mi vždycky bylo bližší. Proto mě lákalo navrhování interiérů. Na tenhle obor jsem se hlásila na Fakultu umění a designu na UJEP, ale nevyšlo to. Šla jsem tedy do nultého ročníku Fakulty umění a designu v Plzni, kde jsem zjistila, že umělecká škola asi není úplně pro mě.
Jak to?
Měli jsme třeba hodiny kresby a malby a já jsem během nich pochopila, že dělat umění je strašně subjektivní záležitost. Někomu se líbí, někomu ne.
I když Ti není ani 30, s podnikáním už máš docela zkušenost. Už před lety si založila vlastní značku s interiérovými doplňky. Co bys poradila těm, kteří si chtějí splnit sen a rozjet vlastní projekt?
Můj první pokus o vastní značku ztroskotal poměrně brzy, ale jsem za tu zkušenost ráda. Vlastně se dá říct, že jsme dělali špatně úplně všechno. Neměli jsme pořádně rozmyšleno, kdo bude náš zákazník, neměli jsme rozmyšleno, jak se to bude vyrábět ani jak se to bude prodávat. A tohle jsou přesně ty důležité věci, které si před jakýmkoliv rozjezdem musíte do detailu naplánovat.
Konec práce. Kam v okolí vyrážíš nejradši, když se chceš odreagovat?
Moc ráda chodím do café Jen. Mají tu ty nejlepší víkendové snídaně.
Když sport, tak běh, a když běh, tak Havlíčkovy sady. Jsou tam fajn cestičky do kopce i z kopce, takže si pěkně trénuju fyzičku.
A zmínit musím i Krymskou ulici. To jsou obchody, bary i kavárny vždycky podle toho, na co má člověk náladu. V té ulici najdete prostě všechno.
Hodně toho musím ještě prozkoumat, přece jen tu bydlím chvíli a nejčastěji razím trasu ráno do obchodu a večer zpátky.
Interview: Iri Novak
Fotografie: Adéla Ježková