Spoluzakladatel architektonického studia EDIT, Ivan Boroš – jaké jsou strasti a slasti architekta, kde bere inspiraci, jaká je cesta za úspěchem a jaké je pracovat na svém vlastním bydlení? To vše, i více, se dozvíte v dnešním rozhovoru.
Čím jsi chtěl být jako malej?
Jako úplně malej? Tak to se přiznám, že nevím. S bratrem jsme chtěli být volejbalisté jako táta, ale v šestnácti jsme oba zjistili, že už nenarosteme víc než 182 cm. Já jsem ale vždycky kreslil a na výtvarce někdo nadhodil, že bych mohl být architekt, protože všechno, co jsem kreslil, bylo v perspektivě. A bratr nakonec dopadl stejně.
Takže tě k architektuře přivedl někdo jiný?
Myslím, že ano. Zpětně jsem po tom nepátral, takže nevím, ale spíš si myslím, že z mojí hlavy to nebylo. V 15 jsem netušil, že taková profese existuje a co obnáší. Hrozně rád jsem si kreslil stavby starověkých civilizací, které jsem znal z knih: Egypt, Mezopotámie, ale o moderní architektuře jsem nevěděl vůbec nic. V Banské Bystrici jsou dvě budovy, které přesahují lokální rámec a jsou, dejme tomu, architektonicky výjimečné. O těch jsem věděl a ty mě samozřejmě zajímaly. Ale až na vysoké jsem zjistil, co to ta architektura ve skutečnosti je.
Jakou svojí realizaci máš nejraději?
Mám velmi rád, jak jsme v Karlíně spojovali dva třípatrové byty do jednoho a v rámci toho jsme museli zdemolovat dvoje schody a postavit jedny nové. Tam jsem navrhl nové schody, které se mi, myslím, podařily. Současně s nimi byl obrovský problém, jak překlopit návrh do realizace s hezkými detaily, takže to bylo trochu porod. Hodně času jsem strávil přímo na stavbě společně se zámečníky a truhláři. Fakt jsme si celou tu realizaci vydřeli a ty schody byly potom krásné.
Další velmi pěkná realizace byla Puma Social Store, kde jsem se vlastně seznámil s Luckou, protože ona tehdy byla v Pumě marketingový manažer a měla ten projekt na starost. No a skončilo to manželstvím (smích). Zorganizovali jsme na to studentský workshop a vybrali jsme vítězný návrh. Ta studentka, která to vyhrála, se potom stala součástí našeho týmu, spolu jsme to celé nakreslili, zrealizovali a ještě jsme byli i přitom provozu.
Teď pracuješ v Edit, s čím jste prolomili?
Myslím si, že zásadní byl statek u Berounky. Šlo o obyčejný rodinný domek. Tohle byl náš první klient, který nepotřeboval nikomu nic dokazovat, jen to chtěl mít sám příjemný. Byl to takový ten klasický domek s maličkými pokoji, které jsme přesekali do velkého prostoru q vytvořili obrovské okno s výhledem na řeku. To byl velký hit, na který lidi reagují ještě dnes.
Jste v pozici, že vám klienti nechávají volný ruce?
Ne, nenechávají… Možná jen u těch interiérových instalací. Například jsme dělali designblok, kde máš prázdnou místnost, kam máš něco vymyslet…V těch interiérech teď ale děláme hodně restaurace, kde je to velmi specifické, protože tam se to definuje tím konceptem – bude to bistro, restaurace, fastfood. Ohledně volných rukou. Smyslem naší práce je najít řešení, o kterém klient ani netuší, že může existovat. A když jej o takovém řešení přesvědčíme, fakticky jsme si ty ruce uvolnili, abychom přesadili koncept, který nás baví.
Jak jste se dostali k restauracím? Koukám, že toho děláte víc…
To za námi přišel do ateliéru Riccardo Lucque, protože hledal pro své bistro místní architekty na Žižkově. Měl hotový projekt, vydané stavební povolení a od svého architekta měl nakreslený koncept, ale zdálo se mu, že ten trend je už výrazně jinde, že je to málo aktuální. Přišel s tím, že máme zkusit něco vymyslet, že když se mu to bude líbit, tak to udělá s námi. Takže on vlastně do žádného rizika nešel, on nás zkusil. Pak jsme se za dva týdny sešli a jedna naše varianta se mu zalíbila. Spolupracovalo se mu s námi dobře, tak jsme s ním udělali další 3 restaurace. Skvělé je, že všem se daří a rádi tam chodíme (skvěle vaří)
Kde čerpáš inspiraci pro svoje projekty?
Tu inspiraci člověk hledá různě po světě. Věci, které tě zaujmou, tak někde zůstanou v hlavě, to je taková příprava. Ale my vždy vycházíme z prostředí, protože u všeho jsou nějaká omezení, na která musíme reagovat. Když se poskládá technická část toho programu, tak k tomu potom přichází ten nápad, jak to vizualizovat.
Když jsi takhle limitovaný, máš nějaký sen, který bys chtěl udělat?
Mám v plánu postavit pro nás letní domeček, něco mezi rodinným domem a chatičkou (smích). To si po večerech někdy trochu skicuju, snažím se najít ten ideální rozměr.
Už máš ideální místo, kam to posadíš?
To právě hledám…
Doma sis to navrhoval sám?
Je třeba říct, že Lucka, i když není architekta, je velmi talentovaná interiérově. Takže to byla taková společná akce.
Jaký je to být sám sobě architektem? Kašleš na to víc, nebo seš ještě větší puntičkář, než když děláš pro klienta?
Lucka: Rozhodně si toho víc odpustí (smích).
Je to tak, že se některé věci dokončily až po dvou letech. Bylo vtipné, že na tenhle byt jsem se byl prvně podívat já sám s realiťákem a hned jsem ho odsoudil. Tak jsme hledali dál. Potom ho znovu našla Lucka, šli jsme se sem podívat a zjistili jsme, že je ten byt pro nás vlastně super, respektive viděli jsme kupu dalších, které byly horší.
Lucka: Já jsem nikdy nepochopila, co se ti na něm nelíbilo.
Jak se díváš na český bydlení, myslíš si, že se to zlepšuje?
Výrazně. Lidi už velmi přesně vědí, co chtějí a jdou si za tím. Ale jde to pomalu. Nejprve jsme se museli naučit se pěkně oblékat, to bydlení je pomalejší. Ale už se přešel ten záchvat devadesátkových satelitů.
Když za vámi klient přijde a má nějakou vizi, musíte ji hodně překopat?
My si ty vize vyslechneme, akceptujeme směrování, ale potom se snažíme to vybrat sami. Někteří by chtěli hned všechno na ten dům naroubovat, ale to nefunguje.
Měl jsi možnost se do těch bytů po letech podívat? Jak snášíš to, když si to tam lidi začnou přetvářet?
My s tím počítáme… Mě to nevadí, ten osobní interiér je jejich, něco jim tam vadí, tak si to upraví po svém, na to mají totální právo. Víc mně to vadí u komerčních interiérů, třeba v nějaké restauraci. Já chápu, že něco nefunguje, něco potřebují změnit, ale přijde mi škoda, když nezavolají. My to rádi uděláme i zdarma, na tom už nestrávíme moc času, ale rádi na tom projektu pracujeme ještě dodatečně, aby se vylepšil.
A byl si někdy mile překvapenej?
To byl vlastně jeden z projektů, který nám dost pomohl. Byl to byt Nicole Lypinský na Letný. Ta si to tam opravdu krásně naaranžovala a zařídila skvělým nábytkem. Dokonce sama zorganizovala focení a dodala nám pak fantastické fotky.
Takže ideální klient (smích).
Fakt si to tam celé udělala velmi pěkně a vkusně.
Proč by lidi měli spolupracovat s architekty?
Jako přirovnání mě napadá, že sám bych si taky nevrtal zub. Jsme prostě odborníci v tom, co děláme. Jsou samozřejmě lidé, kteří mají velký talent na interiér a jsou lidé, kteří mají velký talent na domy. S nimi se lepší pracuje a to je fajn. Oni chtějí mít toho profíka. Ještě interiéry si člověk dokáže zařídit sám, ale architektura má nějaká pravidla, která my máme naučený.
Není to z toho důvodu, že se lidi víceméně bojí ceny? Ale ve finále to člověka nestojí tolik peněz, protože architekt třeba ví, jaká řemeslníky oslovit…?
Je to tak, ale je to velmi těžko vyčíslitelné. Je to přesně o tom, že nakreslíme efektivnější dům, takže ušetříme náklady oproti katalogovým domům. Lidem se tam bude lepší žít, budou tam spokojený. Záleží, kam ten domek posadíš, kam ho orientuješ, zda tam vytvoříš nějaké soukromí – to jsou věci, které člověk nemá, když si vezme ten katalogový domek. Ta kvalita života je ale těžko finančně kvantifikovatelná.
Co máš doma nejradši?
Mám rád náš druhý obývák, ten koutek, co jsme tam vyrobili. Tam se večer přesouváme, tam pracujeme, čteme knížky a díváme se na telku.
Pracuješ i doma?
Teď už minimálně, i když furt se to mění. Když jsem byl zaměstnaný jako developer, tak jsem si svoje věci musel dělat doma. Teď je to tak, že si svoje věci dělám v práci, u nás v ateliéru.
Takže ty jsi byl architekt u nějaký developerský firmy?
Pracoval jsem v Karlin Group, ale nebyl jsem tam ani jako architekt, byl jsem tam projektový manažer.
Jaký je tvůj názor na developery?
Je to tak, že oni mají jasně nastavený standart a na ten jdou. Samozřejmě chtějí maximalizovat zisk, ale to je přirozené.
Co doma nemáš rád?
Já jsem hrozně neměl rád ten kočičí domek, který Lucka měla. Hrozně jsem ho vyhejtoval, že není hezký a nepotřebujeme jej. Tak jsme to sem nenastěhovali a dopadlo to tak, že nám Rozárka zlikvidovala sedačku (smích). Vlastně když koupíme nějaký nový kus nábytku, tak ona má vždy takovou tu radost očích…
A není to třeba výzva, že bys mohl něco takovýho navrhnout?
Už jsem nad tím chvilku rozmýšlel, ale potom jsem to opustil (smích).
Kde vybíráš věci do bytu?
To je 80% Ikea. Potom jsou tu fajn kusy starého nábytku, které tomu trošku pomůžou. Máme od Lucky tatínka hodiny a houpací křeslo. Stolek je zase z nějakého bazaru na Újezdě…
Co naposledy si pořídil domu?
Stolek s lampou. Ale to Lucka.
Máš nějaký koníčky?
Já chci hrozně hrát na nějaký hudební nástroj a nejde mi to (smích). Teď se učím hrát na ukulele.
Sbíráš něco?
Ne.
Jaká jsou tvoje tři nejoblíbenější místa tady v okolí?
My máme hodně rádi Vítkov a celý Jiřák.
Nemáš nějakou oblíbenou restauraci, co bys doporučil?
Všechny posíláme do Slovanské lípy na oběd a pivo, pak tu máme soukromou vinárnu. Když bych měl něco doporučit, tak máme na Žikově skvělou korejskou restauraci a perfektní mexické bistro.
Jakou nejlepší radu jsi v životě dostal?
Asi si nevzpomenu na tu nejlepší, ale vzpomínám si, že když jsem jel vlakem do Prahy na vejšku na zkoušky, tak mi na nástupišti otec řekl, že i trojka je známka. Toho jsem se držel (smích).
Nakonec se zeptám, připravujete něco?
Chystáme velmi pěkný projekt pro Globus, ale nevím, jak dopadne. Oni mají v svých hypermarketů jídelny. Chtěli to samé udělat i na Čerňáku, ale nakonec to chtějí udělat jinak. Tam jsme nakreslili super koncept takového zčásti bistra a zčásti minutkové restaurace. To bych byl velmi rád, kdyby se podařilo.
Interview: Jakub Vávra
Fotografie: Daniel Čáha
Text a korektura: Soňa Oulová