K další reportáži jsme se dostali díky organizaci Pragulic. Jedná se o jedinečný projekt sdružující lidi s komplikovaným životním osudem a většinou bez stálého domova, kteří zde pracují jako průvodci po Praze. Je to průvodcovství ve skrze originální, protože člověku umožní podívat se na známá místa Prahy jinýma očima. Průvodce Honza participuje na projektu už od jeho začátku. Sraz jsme s ním měli na kraji Prahy blízko jeho ubytovny, ve které aktuálně pobýval. Po rozhovoru jsme pod jeho vedením absolvovali prohlídku po Praze. Pohybovali jsme se na trase Hlavní nádraží, Masarykovo nádraží, Náměstí republiky a Štefánikův most. Ačkoliv je nám, asi jako všem „Pražákům“, tato trasa dobře známá, objevovali jsme na každém kroku nová místa, kterých si běžně nevšimneme, nebo místa utajená, kam se obvykle nedostaneme či neodvážíme. Zakusili jsme nový pohled na Prahu z docela jiné perspektivy. Honza nás po celou dobu překvapoval svými filozofickými úvahami i svým přístupem k životu.
Byl jsi na ulici, proč?
Jsou to dva důvody: hloupost vlastní a pak hloupost cizí, to jsou dva východy z domu. Nevím, jak dlouho jsem byl na ulici, vždycky to byly spíš útržky, po dnech, po měsících. Třeba naposled jsme byli vystěhováni s přítelkyní z bytu, protože jsme neměli na nájem a trávili jsme pak noci na ubytovnách, kde to stálo i 12 tisíc za měsíc, a místo v bytě 77 metrů čtverečních pak člověk trávil noci v jedné místnosti a stálo to za prt.
A jak ses tam teda dostal třeba úplně poprvé?
Úplně poprvé, to jsem byl na Hlaváku, když jsem v devadesátém osmém z vysoké školy jel na koncert Black Sabathu a promarnil jsem zbytek peněz, které mi zbyly. K těm penězům jsem se hlavně dostal způsobem, kterým jsem neměl, a tak jsem týden, kdy jsem měl být na kolejích, od pondělí do pátku strávil u těch sloupů Hlavního nádraží, které se do teďka na rozdíl od zbylého interiéru nezměnily. Tak to byl první pokus a potom se to stalo po asi 5-10 letech. V roce 97-98 jsem na vysoké škole v Ostravě naběhl na hazard a 14 let až do pobytu v Praze, listopadu 2010, jsem byl závislý na hazardu. Co jsem vydělal za měsíc, tak šlo někomu jinému, který byl spokojený…
Výherní automaty?
No, taky. Sázky, výherní automaty a nebo karty, to bylo celkem jedno.
Proč myslíš, že se k sázení dostal, čím tě to lákalo?
Nevím, asi jsem si chtěl zjednodušit život.
Vidina vyhraných peněz?
Ze začátku, kdy jsem bydlel u rodičů, tak jsem jen pořád poslouchal, jak všichni všechno mají a já nemám ještě postavený barák a nějaké takové věci. Je to tím, že jsem byl slabý a nedovedl jsem se vzepřít těmto výčitkám a chtěl jsem si to zjednodušit tím, že když budu mít peníze, tak mi všichni můžou „políbit prdel“. Což samozřejmě pravda není, obrátilo se to proti mně a místo toho, abych spořil a dneska měl už třetí stavební a tak, tak jsem cpal nesmyslné peníze roky někam právě lidem, kteří peníze mají.
Jak ses dostal k projektu Pragulic?
Přes bezdomovské divadlo. Hraju ve dvou, Divadno a Rozkoš. My jsme byli osloveni od projektu Pragulic a já jsem tam od začátku, tedy už od roku 2012.
A jak ses teda dostal k divadlu?
K divadlu jsem se dostal tak, že jsem hledal práci, protože jsem ztratil bydlení a práci na Jižním městě, a tak jsem se dostal do centra, kde jsem našel pomoc nějakých sociálních pracovníků. Chodil jsem k Ježkovi a Čížkovi, takhle se jmenovalo kdysi to divadlo, dneska je to Divadno. Dopoledne jsem byl na internetu, který byl zdarma, byl tam i telefon. Dneska už to takhle málokde funguje. Jsem si mohl najít nějakou brigádu nebo práci, ale spíš brigádu, protože člověk, když takhle přežívá, dalo by se říct, tak samozřejmě hledá práce, které jsou co nejdřív placené, nedovolí mu to čekat na výplatu měsíc a půl. A tím, že jsem takhle napadnutelný, tak mi spousta lidí ani ty peníze třeba nedá. Tam byly i nějaké volnočasové aktivity, tak jsem se vlastně dostal k malování a večer jsem byl přizvaný do divadla, které mě zaujalo. Našel jsem tam i své kamarády a po půl roce jsem se k divadlu aktivně přidal.
Baví tě práce průvodce?
Baví mě, je to pro mě trošku Freudovské téma. Já říkám, že po letech lží a sugescí nemám co skrývat, takže lidé se můžou ptát prakticky na cokoliv. V podstatě nemám asi žádné tajemství. A chci nastínit pohled na ty lidi, kteří jsou v nějaké fázi nebo chvíli, etapě života, kde by prostě nechtěli být. Nikdo z nás se nenarodil proto, aby byl někde na ulici nebo na lavičce.
Máš nějaký oblíbený místo v Praze?
Hlavně střed, já jsem do Prahy přišel z Modletic, což je vesnice ještě menší než odkad pocházim. Z tama jsem jezdil na Opatov a z Opatova jsem se dostal do centra a od té doby se pohybuju kolem Starého města a Nového města.
Máš nějaké koníčky nebo něco třeba sbíráš?
(smích) To nesbírám, sběratelů je hodně asi, ale spíš se snažím něco tvořit. Napravovat věci, co jsem zkazil. Takhle jsem začal malovat. Přes divadlo jsem se dostal k filmu. Kvůli tomu jsem teď tak zarostlý, protože se natáčí dánská pohádka a já tam dělám komparz.
Ty vypadáš trošku jako odněkud z Dánska… (smích)
Tak na poprvé to byl taky dánský film a pak jsem dokonce přes Pragulic provázel skupinku Dánů. Taky jsem pracoval na Angelice, ale žádná sláva. Sláva patří Bohu, ne mně.
Jak dlouho tady bydlíš na ubytovně?
Cirka od srpna, bylo to na moje narozeniny, potom co jsem objel asi čtyři ubytovny, které byly hrozné nebo plné a pršelo, tak jsem tady.
Co si myslíš o ubytovnách v České republice?
Člověk to musí srovnávat. Tady jsem spokojený, protože je to tady čisté, je to tady klidné, což je dané tím, že majitel nepřijme úplně každého. Chtěl bych tu vydržet tak do května a pak si najít garsonku.
A myslíš, že cena ubytování odpovídá tomu, v jakých podmínkách člověk žije?
To je takové hodně relativní. Já když to platím za celej měsíc, tak platím pět sedum a když ty peníze nemám, tak platím za každej den 250. Nikoho nezajímá, jestli ty peníze mám, nebo ne, zítra ta postel může být úplně v klidu převlečená a už se taky jednou stalo, že ten pokoj byl celej vystěhovaný.
Protože teď nebydlíš ve svém a byl jsi na ulici, je pro tebe vůbec důležitý, jak je byt zařízenej?
Není zas tak důležitý, musí být čistý a bezpečný. Proto nechci na pokoji další tři lidi, protože přijdu z práce a třeba zjistim, že půl skříně je pryč nebo doklady. To jsou dvě priority, mít se kde vyspat, osprchovat a uložit si pár těch věcí, které mi zbyly.
Existuje nějaká věc, kterou u sebe musíš mít nehledě na to, jestli jsi na ulici nebo na ubytovně?
Věc?
Něco, co pro tebe třeba tvoří nějak ten domov, vzpomínky.
Věci asi pro mě nejsou moc podstatné. Asi nejcennější je pro mě tady ta Bible, co tu mám položenou. O všechny věci jsem přišel, o občanky, peněženku, která je prázdná, řidičáky, maturitní list, o všechno jsem nějakým způsobem někdy přišel. Jediné, co mi zůstalo je ta Bible.
Tu nikdo nechtěl?
Ne, právě že byla v bezpečí. Já jsem o hodně věcí přišel třeba při povodních nebo mě někdo okradl, ale ta byla vždycky na nějakém bezpečném místě a mám ji asi od nějaké 2.třídy. Ale léta jsem ji nečetl, pořád ji nemám dokonale přečtenou. To je dalo by se říct věc, které si tady v tom pokoji nejvíc vážím.
Co si myslíš, že je v bydlení nejdůležitější kromě toho „mít kde bydlet“?
Zázemí, může to být místo, kde si partneři můžou vyprávět, co zažili a co mají zažít, ale mají své soukromí. Byt by měl naplňovat soukromí a bezpečí, protože na ulici málokdy budete v bezpečí. Určitě ne shromažďování majetku, to jsem proti, protože člověk ujde vždycky dál, když nebude zatížen právě nějakým batohem. To se mi taky stalo, že mi ukradli batoh i s rodným listem, ale tehdy jsem byl tak brutálně naštvaný, že bych se pomstil hrozným způsobem. Věděl jsem asi, kdo to byl, ale naštěstí jsem to neudělal. Ale tím, že jsem o ten batoh přišel, tak jsem se najednou narovnal. Byt by měl být místo, kam se těšíte. Sem se ne vždy těším, že bych se hrnul z práce.
Ze začátku jsi říkal, že domov je pro tebe tam, kde jsou rodiče. Proč třeba nejsi u nich?
Protože jsem zatížen exekucí, více exekucema. Tam třeba někdo přijede po osmi letech a ptá se, jestli se tam nevyskytuju. Rodiče, kteří mají vybudovaný krásný domov a vnuka, tak bych je tím mohl nějak ohrožovat, zatěžovat i znervózňovat.
A jak oni to třeba berou?
Asi taky hodně krát nespí, konfrontace s tátou. Taťkovi věřím, je to čestný člověk, jen jsme si nějak moc nesedli. Možná ty nároky byly vyšší, nebo já jsem byl tak slabý, že jsem je neunesl, těžko říct. To je pro mě domov, kam se rád vracím, ale jednou za x měsíců. Což je pro mě i pro ně asi nejhorší.
Zaujalo mě, že maluješ, kde bereš inspiraci?
Je to hodně abstraktní a duchovní. Třeba tady tomu říkám Padlí andělé, je to cyklus, který se prolíná. Problém dobra i zla se asi objevuje ve všech mých obrazech. Ten další je Někdo, kdo se pořád dívá. Tenhle je o využití barev, vyjádření pocitů. Je to taky o technice, nejradši maluju olejem, ale ten je drahý.
A čím teda maluješ?
Vším co se dá, teď nejvíc temperou. Já nejsem vůbec studovaný, já jsem prostě vzal do ruky štětec a něco jsem začal nějakým způsobem tvořit.
Ty věříš v Boha, jak jsi k tomu dospěl?
Já k tomu byl vedenej od mala, ale bral jsem to, jako když jdu do práce. Jsem si píchl, když dáváte ruku do svěcené vody, příchod a pak odchod. A samozřejmě jsem se snažil chodit o deset minut později a dřív, abych stihl cigárko a pivo a abych se vyhýbal tomu, co nás nějakým způsobem usvědčuje. Můžete se bavit o ufo a spousta lidí řekne, je to zajímavé, ale když budete říkat Bůh Bůh, tak vás většinou skoro všichni odmítnou. Když to řekneš jinak, milosrdenství nebo něco, tak možná trošku naslechnou, ale když budete říkat Bůh, tak to nikdo nechce slyšet. V přírodě už je všechno předem dobře vymyšleno a my to jen můžeme odpozorovat. Říká se, Bůh je světlo života. Když půjdete ke světlu, tak stín budete mít za sebou a když se od světla odvrátíte, tak stín budete mít před sebou. A čím víc budete od světla, tím delší bude stín, až vás pohltí tma. A když bude světlo nad vámi, tak žádný stín nemáte. Nebo trojjedinost Boha a trojný bod vody ve fyzice, kdy voda existuje ve skupenství pevném, kapalném a plynném, ale je to pořád voda.
Aha, to je dobrý a to máš odkud?
To mám ze života, to jsem odpozoroval. Tak se dá vysvětlit vlastně všechno. Nejlíp to vysvětloval Ježíš v podobenstvích. Vemte si zázrak, když uvidíte zázrak, tak tomu za 14 dní nebudete věřit, budete si myslet, že jste byli ošáleni, dali si pivo nebo vás to mate, nelíbí se vám to. Na co tedy vidět zázrak každý den, když ty zázraky jako narození nebo to, že jsme zdraví, vlastně nevidíme. To by bylo jako házet perly sviním. Já se snažím dívat kolem sebe, jenom když projdete Hlavním nádražím a díváte se lidem do očí, vidíte, co prožívají. Nebo dokonce zaslechnete nějaký rozhovor cestou na tramvaj.
Nakonec se zeptám, neplánuješ nějakou výstavu?
Už jsem měl, ale není lehké sehnat prostory. Chtěl bych to i s osvětlením, ale snad to dopadne.
Interview: Jakub Vávra
Text a fotografie: Kateřina Halamová